Čeka, bomba, rokenrol

(...) Možná pod vlivem této neblahé národní historické zkušenosti Bankovskis ... se v románu Čeka, bomba, rokenrol vrátil ke klasickému realistickému způsobu vyprávění. Nebo to je jednodušší: na popis všech těch trablů, zmatků, úzkosti, neuróz a nekonečných flámů ze zoufalství života v sovětském komunistickém systému, kde jediným světlým momentem je poslech Radia Luxembourg nebo pašovaných desek, je ten realistický způsob nejvhodnější. Dost silné je to, o čem se vypráví. Co se musí vyprávěním připomínat, aby nedošlo na slova staré uklízečky Ainy adresovaná Evě: "Lidé mají příliš krátkou paměť. Pamatujou si jen to, co se jim říká, a ne to, co se jim doopravdy stalo." Lotyšům se toho stalo hodně. A proto, i když román končí těsně před obnovením lotyšské nezávislosti, happy end nečekejte.